Reklama
 
Blog | Jan Michálek

Oliver Sacks: Muž, který si pletl manželku s kloboukem

Podle hlavního titulu by se dalo usuzovat, že se jedná o knihu plnou nějakých zábavných příběhů. Po přečtení předsádky se dozvíme, že autorem knihy je lékař - neurolog a psycholog. Tudíž by se dalo dále vyvozovat, že se bude jednat o veselé historky z lékařské praxe. Ale... Už během několika prvních řádek autorova úvodu pochopíme, že se bude zabývat něčím poněkud vážnějším.

 Na
životních příbězích svých neurologických pacientů Dr. Sacks
nastiňuje nejrůznější otázky, které na první pohled s
medicínou, jež bývá chápána jako exaktní věda, nemají nic
společného. Jsou to otázky typu – co je podstatou člověka, zda
existuje lidská duše, pokud ano, jestli ji může člověk vlivem
nervové poruchy ztratit, co je realita, zda je každý lidský
život plnohodnotný…? Jsou to otázky, které již byly položeny
mnohokrát, ale uspokojivě nebyly a pravděpodobně ani nebudou
vysvětleny nikdy. Autor si samozřejmě neklade za cíl odpovědět,
spíše mu jde o to, ukázat je v kontextu konkrétních lidských
osudů.

Většina lidí filosofii vnímá jako odtažitou vědu,
nesouvisející s každodenním životem a nepřinášející žádný
užitek. Při čtení této knihy si ale uvědomíme, že s filosofií
se můžeme setkat téměř kdekoliv a vůbec, že filosoficky sami
přemýšlíme, aniž bychom to tušili nebo si připouštěli.

Dlouho
jsem přemýšlel, nad kterým problémem představeným Dr. Sacksem
hlouběji uvažovat a následně rozvést do eseje. Uvědomil jsem
si, že jedno z otevřených témat je v podstatě problém, který
mě samotného v poslední době dost pálí – je jím otázka
reality a její univerzálnosti.

Reklama

Poprvé
jsem si tuto otázku položil na výstavě fotografií pořízených
speciální technikou. Šlo o obrázky městských krajin, ale
zmíněná speciální technika zvláštním způsobem zachytila
světlo, takže obrazy dostaly silně abstraktní charakter. V tom
jsem si uvědomil – takhle přece svět okolo sebe nevidím. Ale
ten fotoaparát ho tak „viděl“. Přesto se fotoaparát i já
pohybujeme ve stejném světě. Jak je ale možné, že ho každý z
nás „vidí“ jinak? Není možné, že se každý pohybujeme v
jiné realitě?

Stejnou
otázku jsem si položil při čtení této knihy ještě
nekolikrát, jen s tím rozdílem, že fotoaparát byl nahrazen
neurologickým pacientem Dr. Sackse. Abych to trochu osvětlil…
Existují lidé, kteří mají v důsledku choroby nebo úrazu
poškozený mozek, nervy anebo smyslové orgány. V nejrůznějších
variacích, kombinacích a konečných projevech. Vzhledem k těmto
postižením své okolí a sebe sami vnímají poněkud jinak, než
je chápáno v běžném slova smyslu. Na tomto místě by bylo
vhodné uvést několik příkladů:

Mladá
žena onemocněla nějakou vzácnou bakteriální infekcí, která
poškodila část jejích periferních nervů. Hrůzným důsledkem
bylo, že tato žena přestala cítit, resp. vnímat své vlastní
tělo. Prvních několik dní nebyla schopna jakéhokoliv pohybu, po
intenzivní rehabilitaci se nakonec naučila pohybovat díky silnému
soustředění, přemýšlení nad každým pohybem a zrakové
kontrole. Zde sice nejde o vnější prostředí, ale o vnitřní
prostředí. To, že cítíme své vlastní tělo, vnímáme jeho
polohu atd., je pro nás tak samozřejmé, že si to ani
neuvědomujeme. Ale změna již na této úrovni vnímaní musí mít
dalekosáhlý vliv na komplexní vnímání reality.

Jiná
pacientka ztratila schopnost vnímat obsah běžně mluveného slova.
To bylo zapříčiněno poškozením malé části mozkové kůry po
mozkové mrtvici, která je zodpovědná za zpracování právě
tohoto druhu informace. Tato paní byla schopna číst, byla schopna
rozumět, pokud na ni lidé mluvili pomalu, spisovně a bez citového
zabarvení (tedy zcela nepřirozeně a strojově), ale běžné mluvě
prostě nebyla schopna porozumět. Tedy – když nerozumí obsahu slov
dvou diskutujících, zcela jistě si všimne věcí, které my
zřejmě nepostřehneme.

Jistý
Dr. P., univerzitní profesor hudby, trpěl snad nejabsurdnější
„poruchou“, se kterou jsem se v celé knize setkal. U Dr. P. šlo
o to, že ztratil schopnost vnímat konkrétní jevy a konkrétno
jako takové, naopak dovedl do extrému schopnost abstrahovat. Jde o
tak nepředstavitelný jev, který se navíc velmi špatně
popisuje. V praxi to vypadalo například tak, že když měl pan P.
za úkol popsat rukavici a říci k čemu slouží, popsal ji jako
předmět z hlediska geometrického a prostorového uspořádání,
ale nebyl schopen si uvědomit, že se jedná o rukavici.

Přes
všechny odlišnosti měli tito lidé jedno společné. Jejich svět,
jejich realita byla jiná, než ta naše. Ale tady narážíme na
problém. Existuje majorita „normálních“ lidí, kteří obývají
tu „správnou“ realitu a potom minorita „nemocných“, kteří
obývají své vlastní světy? To je dost nepravděpodobné, protože
aby byl tento předpoklad správný, muselo by jednak existovat více
alternativních realit než jedna univerzální, krom toho by všichni
„zdraví“ lidé museli okolní svět vnímat naprosto stejně.
Jenže když se nad tím zamyslíme – vnímáme všichni stejně?
Mám za to, že ne. Můžu to demonstrovat na několika příkladech.

Claudu
Monetovi, známému impresionistickému malíři, byl v pokročilejším
věku diagnostikován šedý zákal (katarakta). Byl mu v pořádku
odoperován, jenže když se Monet po uzdravení vrátil do ateliéru
a viděl své poslední obrazy, zhrozil se. Některé zničil,
některé přemaloval. Nechápal, jak mohl něco takového vůbec
namalovat. Šedý zákal totiž malíři způsobil pozměněné
vnímání barevných tónů. Protože změna byla postupná, tak si
ničeho nevšiml. Operace mu vrátila zrak „do původního stavu“
a poslední obrazy, tedy malířovo vidění poslední doby, se
najednou těžce neshodovaly se současně vnímanou realitou.

Jsou
lidé s absolutním hudebním sluchem, většina lidí má průměrným
hudební sluch a existují také lidé amuzikální. Teď si
představme, že uděláme skupinku lidí se všemi zmíněnými typy
hudebního sluchu a pošleme je na stejný koncert. Budou poslouchat
stejnou hudbu. Zvukové vlny směřující k jejich uším budou
shodné. Ale uslyší to stejné? Možné, že uslyší. Budou vnímat
to stejné? O tom silně pochybuji.

Dostali
jsme se tedy k tomu, že ani všichni „zdraví“ lidé nevnímají
okolní prostředí stejně. Je zřejmé, že vůbec nemusíme chodit
daleko, abychom si ukázali, že vnímání reality je silně
individuální a rozhodně nemusíme docházet až na neurologickou
nebo psychiatrickou kliniku. Jak si ale vysvětlit tu jedinečnost
vnímání?

Jedno
z možných vysvětlení by pravděpodobně operovalo s tezí, že
každé individuum má svou vlastní realitu, svůj vlastní svět.
Setkávání a vzájemné interakce by byly dány částečným
překrývání a částečným sdílením jednotlivých
alternativních realit. Na tomto modelu ale postrádám jakousi
smysluplnost. To, co míním onou smysluplností se pokusím
vysvětlit v následujících řádcích.

Můj
názor se zakládá na myšlence, že realita je natolik obsáhlá,
bohatá a mnohovrstevnatá, že jedinec nemůže tuto realitu
pochopit jako komplex. Vidí jen fragmenty, pro které je
„přednastaven“. To, že se setkáváme s jinými lidmi má za
následek, že jejich prostřednictvím se seznamujeme, nebo si
alespoň činíme mlhavou představu o pro nás skrytých vrstvách
reality. A jak do této teorie zapracovat zmiňované neurologické
pacienty, tu „příliš“ odlišnou minoritu? Jejich vnímání je
pro nás velice obtížně pochopitelné, ale snad o to více
obohacující.

Smysl
jejich terapie by neměl aspirovat na to navrátit jim to „správné“
vnímání, tedy vnutit jim „náš“ pohled. Měl by spočívat
předně v tom, abychom odstranili nebo zmírnili bolest a utrpení,
ale pokud tam nejsou nebo již byly odstraněny, měli bychom
usilovat o zvýšení počtu styčných ploch s většinovou
společností, aby byla usnadněna komunikace a interakce. Navíc by
se tím možná předešlo různým nepříjemným nedorozuměním a
nepochopením, která s podobně „nemocnými“ nastávají
relativně často.

Snaha
o pochopení druhých lidí, od nás více či méně odlišných, ne
vymezení se vůči nim. To je to, o co bychom měli usilovat a k
čemu si budovat ideový aparát. Každý má potenciál obohatit
druhého člověka. Platí to i pro pacienty a lékaře, obohacení
může být vzájemné, ne pouze jednostranné, jak je zakomponováno
v mnoha předsudcích. Tento fakt by měl být jedním ze základních
kamenů uvažování opravdu dobrých Lékařů (ano, s velkým el).