Problém je, že už v tomhle přístupu je obsažen jistý „náš“ pohled na realitu. Když se vám podaří, co jste si v té větě předsevzal, obávám se, že to nijak nedostojí závazku o toleranci osobitostého vnímání. (Dokáži si totiž představit osobitost v podobě poustevníka.)
Lékař podle mě vždy usiluje o návrat pacienta do „normativity života“. Normativita života je zase dána životním prostředím, které když není vnímáním akceptováno, zaniká život. A normativita je vždy taková, že nedovoluje osobité vnímání současně se zachováním vnímajícího. Životní prostředí vyžaduje vždy přizpůsobivost. Lékař navrací přizpůsobivost nebo obnovuje její „aparát“.
Tolerance je nezbytný přístup, avšak v případě lékaře není žádoucí. Lékař si nemůže něco takového dovolit. Lékař musí přesně vědět, co je realita, na níž může život růst. Příliš tolerantní lékař by nemohl léčit. Jeho léčení by nebylo léčením.

Takže se na realitu díváme dvěma různými popisy, ale přitom perfektně vidíme, že není ani jedním, ani druhým. Budeme potřebovat ještě mnoho zrcadel popisů, než se nám ji podaří zobrazit věrně.

Ještě by to chtělo cosi o tom, zda je skutečnost pořád ta samá, zda nám stačí ta soustava pohybujících se zrcadel popisů napořád, nebo zda bychom neměli mít v záloze modus, že se nám svět (nejenom heisenbergovsky neurčitě) před zrcadlem mění…

Hm, nedávno jsem dával dcerce do pokoje velké zrcadlo. Prý každá žena ví, že je ráno vždy jiná – a proto se musí taky jinak vyladit, aby jí šaty sedly k duši:-)

Selektivní vidění domorodců, resp. nevidění Magalhaesových lodí je také výborný příklad, škoda jen, že si člověk nevzpomene, když to potřebuje.

Abych se přiznal, tak jsem ale asi nepochopil souvislost popisu světa s vlnově-korspuskulárním fyzikálním modelem. Myslíte, jednodušeně zřečeno, že vše má dvě stránky, jednu neoddělitelnou od druhé…?

Ale samozřejmě neurologické poruchy odhalují to, „co z člověka dělá člověka“ podstatně lépe.

Filosoficky: svět berme jako mnohorozměrný složitý předmět, který jsme naším velmi jednoduchým myšlením schopni vidět vždy jen z jednoho pohledu. Kdo se chce přiblížit pravdě, musí se pohybovat mezi mnoha pohledy – nesmí zamrznout v jednom vnímacím směru (vzoru). Znáte fyzikální příklad: vlny a částice, dualitu popisu?